Zpět na úvodní stránku
EU ve zkratce
Evropské instituce Evropské instituce
Evropský soudní dvůr - věrný strážce jednotného práva

Evropský soudní dvůr - věrný strážce jednotného práva

15. 4. 2004 | rubrika: Evropské instituce

Evropský soudní dvůr je nezávislý arbitr, který bdí nad dodržováním zásady nadřazenosti evropského práva i nad jednotným výkladem a aplikací evropských právních norem. Někteří ho však považují za druhý motor integrace, který svými výklady právních norem přispívá k bobtnání evropské nadnárodní legislativy.

Evropský soudní dvůr (ESD) je v rámci institucí EU velmi silným subjektem. Jeho zakladatelé v roce 1958 ani netušili, v jak mocnou instituci se ESD vyvine. Evropský soudní dvůr spolu se Soudem první instance bdí nad dodržováním evropského práva. ESD je také jediným orgánem Unie, který smí vykládat evropské právo a jeho nálezy jsou publikovány v oficiálním věstníku. To znamená, že tento soud je zároveň soudem ústavním, který může rušit jakékoliv rozhodnutí jiného orgánu Unie. Při svém rozhodování se řídí svým vlastním chápáním a výkladem práva a spravedlnosti. Tím se také posiluje jeho nadnárodní charakter, nezávislý na zájmech členských států.

Evropské právo je zvláštní pro svůj hybridní charakter. Je souborem právních opatření, které nepatří ani do mezinárodního práva, ale ani do práva vnitrostátního.

Boj o jednotné právo

V případě, kdy dojde k nesouladu mezi evropskými zákony a národním legislativní úpravou, je evropská legislativa nadřazená.

Dvěma základními principy pří výkladu účinku a hierarchie evropské legislativy jsou takzvané principy přímého účinku a nadřazenosti. Přičemž je nutné podotknou, že tyto principy nestály u zrodu Společenství, ale jsou výsledkem výkladu ESD.

Principem přímého účinku rozumíme to, že určitý evropský právní předpis se netýká pouze členských států, ale i právnických a fyzických osob.

V roce 1963, ve známém sporu Van Gend en Loos, došlo k precedentnímu rozhodnutí Evropského soudního dvora. Ten tehdy rozhodl, že Společenství vytváří v rámci mezinárodního práva nový právní řád, v jehož prospěch se státy vzdaly některých svých suverénních práv. Subjekty tohoto evropského práva již nejsou jen členské státy, ale i občané těchto států.

V roce 1964 Evropský soudní dvůr rozhodl v případu Costa versus ENEL verdiktem, podle něhož nesmí být žádný zákon přijímaný v členských státech v rozporu s právem ES. Tím se podstatně omezila suverenita národních parlamentů.

V České republice je to vidět na těch zákonech, které vláda předkládá parlamentu s tím, že „je chce Unie“. Pozorný volič by se tím neměl nechat zmást, protože socialistické kabinety tak často odůvodňují i návrhy zákonů, které vycházejí z pouhých doporučení, na něž není nutno brát ohled.

Tvrdé vymáhání spravedlnosti

Vliv zajišťuje Evropskému soudnímu dvoru i skutečnost, že jeho rozsudky jsou vymahatelné vůči institucím Unie, členským státům a všem fyzickým i právnickým osobám. To znamená, že je nikdo nemůže opominout.

Před necelými dvěma lety se o tom například ve vztahu k České republice přesvědčilo Nizozemsko. Jedna pražská prostitutka spolu s několika svými kolegyněmi požádala v Amsterdamu o živnostenský list na provozování své živnosti (v Nizozemsku se opravdu jedná o legální činnost). Příslušný úřad jí ho však nevydal. Tak se přes všechny instance dva roky odvolávala až k Evropskému soudnímu dvoru. Ten místní radnici vypeskoval za to, že v rozporu s asociační dohodou nepovolila legální podnikání osobě, která na to měla nárok jak podle nizozemských, tak podle evropských předpisů. Žalobkyně ihned poté svůj vytoužený živnostenský list dostala.

Internetové stránky Evropského soudního dvora najdete na europa.eu.int/cj/index.htm

| zpět | tisk |

 
Copyright © ODS 2004 | webmaster | kontakt