Zpět na úvodní stránku
EU ve zkratce
Co je EU Co je EU
Co je vlastně Evropská unie, proč vznikla, kam směřuje

Co je vlastně Evropská unie, proč vznikla, kam směřuje

15. 4. 2004 | rubrika: Co je EU

Kořeny sjednocování Evropy sahají až do období po 2. světové válce. Dodnes však neexistuje jasná – a hlavně společná – představa o tom, jakou konkrétní podobu by EU měla mít.

Základní charakteristika

Evropská unie je smluvním společenstvím států, které se začalo rodit po druhé světové válce jako další pokus o silnější garanci bezpečnosti a prosperity na kontinentě. Evropská historie byla ostatně v uplynulých staletích svědkem mnoha integračních pokusů doprovázených vznikem nejrůznějších nadnárodních celků. V moderních, demokratických dějinách Evropy se základy myšlenky, že by Evropa jako taková měla vytvořit celek silnější a odolnější vůči bezpečnostním i hospodářským rizikům, objevily ve 20. letech minulého století, jako reakce na první světovou válku. Teprve druhá světová válka a její následky však tuto myšlenku posílily na nutnost. Část evropských politiků viděla jediné řešení v tak úzkém ekonomickém a později i politickém propojení evropských států, které by napříště znemožnilo růst nového agresora na evropském kontinentě a vznik dalších ozbrojených konfliktů. Dalším motivem pro postupné evropské sjednocování byla snaha po hospodářské obnově Evropy. Významným politickým faktorem a podnětem pro vytvoření evropské jednoty byl sílící vliv Sovětského svazu po spuštění železné opony a na pokraji rozbíhajícího se studenoválečného konfliktu.

Pováleční evropští politici si navíc předsevzali poněkud nelehký úkol - zapojit do poválečné obnovy a mírového uspořádání nové Evropy i Německo, které ve 20. století dokázalo rozpoutat dvě světové války. Proto se dlouhodobým základem evropského sjednocování stalo francouzsko-německé usmíření a osa, tvořená těmito dvěma státy.

Nové impulsy pro evropské sjednocování po pádu železné opony a krachu komunistického impéria dodaly procesy ekonomické globalizace, bouřlivý rozvoj nových technologií, vznik nových bezpečnostních rizik a nástup mimoevropských, zejména asijských, civilizačních center.

Evropské unii v její dnešní podobě se podařilo do značné míry původních cílů dosáhnout. To se týká udržování mírových vztahů, politické stability a ekonomické prosperity. Zároveň ale není tajemstvím, že v oblasti hospodářské narůstá zaostávání především za Spojenými státy. To je důsledkem přetrvávajících reziduí některých politik minulosti - zejména poválečného keynesiánského ekonomického modelu, vysokého stupně přerozdělování a regulace, přebujelého sociálního státu či nesystémových opatření typu společné zemědělské politiky EU. V oblasti politické integrace se zase s postupem doby do celého procesu začaly ve zvýšené míře promítat národní zájmy jednotlivých aktérů - členských států EU. Lze konstatovat, že se současným (a bezprecedentním) rozšířením EU o 10 nových členů se evropský integrační proces ocitá na nové dějinné křižovatce.

Tři pilíře EU

EU rozhodně není jednoduchý organizmus. I její současná struktura nese stopy předchozího vývoje, střetu zájmů a vlivů a nutně musí odrážet veškerou pestrost národních politických i ekonomických tradic, tendencí k integraci i udržení národní svébytnosti každé z členských zemí, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. To vše se promítá i do role a spolupráce jednotlivých institucí EU a také do toho, v jakých oblastech se členské státy rozhodly postupovat společně na evropské úrovni a naopak jaké politiky se rozhodly ponechat v národní kompetenci. Pokusíme se tedy předestřít alespoň nejzákladnější členění, které vychází z tzv. tří hlavních “pilířů“. Tuto strukturu “římského chrámu“, který jakoby zastřešuje tři pilíře evropských politik EU, zavedla Maastrichtská smlouva v roce 1992.

  1. První pilíř přímo navazuje na integrační principy, z nichž Unie postupně vznikla. Jejich vrcholem se stalo vytvoření hospodářské a měnové unie. Spadá sem princip celní unie, volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dále oblast společné zemědělské a obchodní politiky, budování společné dopravní sítě. A dále některé aspekty sociální politiky, zejména oblast podpory zaměstnanosti, politika životního prostředí, regionální politika a strukturální fondy.
  2. Druhým pilířem EU se postupně stala zahraniční a bezpečnostní politika členských zemí. Vztahuje se i na koordinaci při poskytování pomoci takzvaným třetím zemím.
  3. Třetí oblastí působení Unie je oblast vnitra, justice a policejní spolupráce. Týká se slaďování postupů soudů a policie včetně boje proti organizovanému zločinu.

Do třetího pilíře spadala i přistěhovalecká, azylová a vízová politika. Tyto oblasti však byly Amsterodamskou smlouvou, vzhledem ke svým výrazným praktickým dopadům a přesahům do ostatních oblastí, přesunuty do prvního pilíře. V této souvislosti stojí za zmínku, že vznikající text ústavní smlouvy EU předpokládá zrušení celé uvedené pilířové struktury.

Každopádně ať už zůstane, či nezůstane zachována tato struktura “římského chrámu“, do veškerého rozhodování a postupů Unie se promítají dva základní postupy. A to jednak mezivládní, jednak komunitární. Ten první je založen na partnerských jednáních a rozhodnutích členských zemí. Ten druhý vychází z rozhodnutí a koncepcí orgánů Unie, zejména Komise a Parlamentu. I když i v tomto případě se samozřejmě dostanou ke slovu vlády členských zemí. Dá se říci, že namíchání správného a funkčního poměru mezi "komunitárním" a "mezivládním" přístupem je klíčovou otázkou úspěchu či naopak neúspěchu EU.

Co jsou Evropská společenství, co je Evropské společenství a co je Evropská unie a jaký je mezi tím rozdíl? Původně se pod názvem Evropská společenství skrývalo souhrnné označení EHS, ESUO a EURATOM. Poté co Maastrichtská smlouva zahrnula všechna tři Evropská společenství pod první pilíř, začalo čistě pro EHS platit označení Evropské společenství. Stejný dokument zavedl i nový název - Evropská unie. Ta zahrnuje kromě Evropských společenství (I. pilíř) i spolupráci v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky (II. pilíř) a v oblasti vnitra, justice a policejní spolupráce (III. pilíř).

Kam unie směřuje?

Mnohé spory kolem Unie – ať už na úrovni běžných osobních názorů, politických třenic i mezinárodních diskusí – vycházejí ze základní otázky: Jaký útvar by z EU měl vlastně vzniknout? Něco jako federální celoevropský stát, nebo naopak smluvní společenství národních států? Jaká míra integrace je nejpřijatelnější a jak by měly být rozdělené pravomoci mezi jednotlivé země a orgány EU? Představitelé každého členského státu se rozhodují podle toho, co považují pro svoji zemi za nejvýhodnější. Výsledkem je permanentní boj o prosazování různých zájmů, a to nejenom mezi jednotlivými státy či jejich aliancemi, ale i mezi národními a evropskými politickými elitami a institucemi, mezi profesními a zájmovými sdruženími, či mezi jednotlivými regiony.

Každopádně se ale zmíněné prosazování vlastních zájmů, spory o míru kompetencí mezi Unií a členskými státy a nevyjasněnost konečné struktury Unie promítají i do jejích rozhodovacích procesů a role jejích institucí. To by samozřejmě nemuselo mít jen negativní vyznění. Hledání kompromisů a neustálé vyjednávání bezesporu dává šanci všestranně přijatelným dohodám, někdy však také vede k diktátu silnějších zemí nebo různých zájmových aliancí.

To vše souvisí s tím, jakou "direktivní moc" by unie měla v budoucnosti mít. Existuje takzvané integrační jádro, k němuž patří zejména Německo, Francie a ve většině otázek také země Beneluxu. Tyto státy prosazují co nejtěsnější integraci s co nejsilnějšími pravomocemi orgánů unie. Většina ostatních členských států, zejména Velká Británie, skandinávské státy, Pobaltí i Polsko této orientaci spíše vzdorují. Tyto státy dávají přednost volnější formě evropské spolupráce na mezivládním základě a upřednostňují ekonomickou integraci před politickou. To by v praxi znamenalo, že kromě společného základu – tvořeného spoluprací např. v oblasti společného trhu, hospodářské politiky, celní unie, ale i např. životního prostředí - by si jednotlivé státy volily v jakých oblastech a s jakou skupinou států chtějí spolupracovat tak, aby to nejlépe odpovídalo jejich zájmům a momentální ekonomické situaci. Takové uspořádání bychom mohli nazvat "pružnou" či "flexibilní" integrací nebo také Evropou "a la carte".

Integrační jádro států, které v určitých oblastech chce postupovat rychleji než ostatní, v sobě skrývá nebezpečí tzv. dvourychlostní Evropy. To by znamenalo, že státy, které nejsou součástí tohoto jádra, by skupinu "pionýrů" musely stejně stůj co stůj dohonit, jinak by jim hrozilo, že se ocitnou v situaci členů druhé kategorie, s minimální šancí ovlivnit budoucí vývoj uvnitř Unie. Právě pružný model evropské integrace by toto riziko mohl eliminovat.

Nejvlivnější orgány EU

Termín “nejvlivnější“ jsme možná nezvolili zrovna nejvhodněji. Rozdíly v jejich rolích jsou nebetyčné a zároveň existují další instituce, které jsou schopny v konkrétních otázkách prokázat, že je není radno podceňovat. V rozhodováních, týkajících se osudu EU i jednotlivých členských států, hrají přední roli tyto orgány: Rada EU, Evropská komise a Evropský parlament. Dále mají nezanedbatelné postavení Evropský soudní dvůr a Evropský účetní dvůr.

| zpět | tisk |

 
Copyright © ODS 2004 | webmaster | kontakt