Zpět na úvodní stránku
ČR a EU
Jak se jednalo Jak se jednalo
Jak se jednalo

Jak se jednalo

9. 4. 2004 | rubrika: Jak se jednalo

Vstup do Evropského společenství (od roku 1992 Evropské unie) si Česká republika stanovila jako jeden z hlavních cílů již na konci roku 1989. V prvních letech však nebylo jasné, jak se k tomuto cíli dopracovat. Čeští politici i Unie totiž stáli před problémem, se kterým se do té doby nesetkali: Na jedné straně stály nejrozvinutější státy planety, na straně druhé postkomunistické země postižené čtyřmi dekádami totalitních režimů.

Původní bezradnost dokumentuje i skutečnost, že celkem obecná a jednoduchá kritéria pro vstup do Unie byla přijata až 22. června 1993 na summitu v Kodani (stabilita demokratického systému a dodržování lidských práv, fungující tržní ekonomika, schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky Unie a schopnost přijmout závazky plynoucí z členství v Unii včetně sladění práva). Je ale nutno přiznat, že na začátku devadesátých let nikdo nedokázal předvídat vývoj zemí střední a východní Evropy.

Evropské společenství se proto rozhodlo pro nejjednodušší způsob podpory reforem, a tím byla hospodářská spolupráce. Již v roce 1990 uzavřelo tehdejší Československo s Evropským společenstvím desetiletou obchodní dohodu, podle níž se odstranila většina překážek při vzájemném hospodářském styku.

Ve stejném roce se ES rozhodlo, že program PHARE budou mimo Polska a Maďarska využívat i ostatní postkomunistické země. Zároveň bylo s Československem zahájeno jednání o přidružení k Unii (což není vstup, ale pouze úzká spolupráce).

Asociační dohoda

Dohoda o přidružení, nazývaná také asociační dohoda, byla vyjednávána v roce 1990, schválena však byla až v roce 1995. Důvodem zpoždění byl nejdříve rozpad Československa, poté dlouhá ratifikace ve všech státech Unie. Protože se s podobnými problémy počítalo, byla v roce 1992 sjednána předběžná dohoda o přibližně stejném obsahu.

Asociační dohoda je základním dokumentem, podle něhož se rozvíjejí vztahy mezi Unií a ČR až do doby vstupu.

V obchodní části přijaly obě strany závazek, že (až na případ ohrožení trhu) nebudou vzájemně zvyšovat cla. Dohoda umožnila českým občanům pracovat a podnikat v Unii. Zároveň zavedla volný pohyb kapitálu pro investory, kteří přitom dostali záruky, že nebudou zvýhodňovány domácí firmy. Českým firmám se otevřela možnost zúčastnit se výběrových řízení v zemích Unie a naopak.

Vyjednávání o vstupu

Již v asociační dohodě se členské státy zavázaly, že budou České republice pomáhat při přípravě na vstup do EU. Proto v roce 1996 vláda Václava Klause podala žádost o členství. Evropská komise po ročním přezkoumávání vývoje ČR podpořila přijetí žádosti, členské státy ji odsouhlasily a o rok později v roce 1998 za Tošovského vlády bylo zahájeno vyjednávání.

Celá problematika rozhovorů o vstupu byla pro lepší přehlednost rozdělena do 31 kapitol, přičemž se vždy jednalo souběžně o několika z nich (viz tab.).

Hovořit však o skutečném vyjednávání lze mnohdy pouze nadneseně. Přistupující země nebyly v pozici, kdy by mohly efektivně čelit zručné a proměnlivé taktice EU. Evropská unie prosazovala, aby se zájemci o vstup co nejvíce přiblížili ekonomickému a právnímu prostředí EU. To mělo v mnoha ohledech v těchto zemích blahodárné účinky, někdy však došlo k opačnému efektu - např. k likvidaci některých komparativních výhod nových členů, jejich dočasnému odstřižení od některých ze čtyř základních svobod EU nebo k návratu tvrdé regulace místo liberálních opatření začátku devadesátých let.

Výsledkem je kompromis, se kterým může být spokojen spíše Brusel. Vše se však dá časem změnit - proto je rozhodující, kdo bude naši zemi v Unii zastupovat a jaká vláda bude sedět ve Strakově akademii.

| zpět | tisk |

 
Copyright © ODS 2004 | webmaster | kontakt